Je ráno. Dlouho do noci jsem přemýšlela nad událostmi posledních dní. Jak se to jen všechno mohlo stát? Myšlenky mi utekly i k našemu prvnímu setkání. Tehdy mě přátelé mého muže chtěli ukamenovat za nevěrnost. Nevěrnost se totiž v našem židovském národě trestala ukamenováním. Kdyby věděli, jak moc mi chyběla láska. Muž byl často na cestách, když se vrátil, byla jsem poslední – měl ještě další dvě manželky. Chtěla jsem jen trochu lásky. A tak jsem ležela v prachu cesty a čekala, až někdo z mužů hodí kamenem. Vtom přišel a zeptal se: „Čeho se dopustila?“ Také on byl Žid a určitě dobře znal zákony, ale cítila jsem, že v jeho očích mám velkou hodnotu. Zastavil rozzuřený dav a vyzval, aby ten, který z nich je bez viny, hodil kamenem první. Všichni se postupně rozešli – zůstala jsem tam s ním sama. Pozvedl mě z prachu cesty a od té doby jsem s ním, s jeho matkou a učedníky chodila krajinou. Jmenoval se Ježíš. Lidé říkali, že je Mesiáš – Syn živého Boha. Vykonal spoustu zázraků, uzdravil mnoho lidí a naučil nás mnoho o svém Otci – našem Bohu.

 

Lidé ho milovali a rádi mu naslouchali. Byli ovšem i takoví, kteří jeho slova nemohli vystát. A tak jej jednoho dne zajali a odsoudili k trestu smrti na kříži. Hodně jej trýznili, ale on mlčel. Stála jsem pod křížem s jeho matkou a Janem. Nikdy jsem neviděla více zmučeného člověka. Musel tak trpět. Přesto před svou smrtí prosil Boha za ty, kteří mu tak ublížili. Mnohokrát nám během svého života povídal o lásce a učil nás lásce svým příkladem – ani teď, v okamžicích největší bolesti - nezapomněl milovat. Do poslední chvíle jsme všichni doufali, že se stane zázrak – vždyť jsme jich už s Ježíšem prožili tolik – ale on se nestal – Ježíš se naposled nadechl a zemřel. A tak před třemi dny zhasla veškerá naše naděje.

 

No nic, je čas jít. Jsem rozhodnuta - půjdu k hrobu a pomažu olejem Ježíšovo mrtvé tělo. Po cestě přemýšlím nad tím, kdo mi odvalí kámen. Už se blížím k hrobu - a vtom spatřím, že je kámen odvalen. Jak to? Pomalu nahlížím do hrobu. Hrob je prázdný. Ne – jak se to mohlo stát!? Pláču. Určitě někdo Ježíšovo tělo odnesl nebo ukradl. Bože, proč? Najednou za svými zády slyším hlas. Otáčím se. Přede mnou stojí muž. Asi je to zahradník, pomyslím si, určitě bude vědět, kdo jeho tělo vzal a kam ho dal. Muž mi neodpoví na mou otázku, ale z jeho úst zazní mé jméno: „Marie“. Srdce se pohnulo v mém nitru a já ho poznávám. Přede mnou stojí Ježíš – skutečný a živý! Takový, jakého jsem ho znala před jeho smrtí. Celý září. Vypráví mi o svém vzkříšení a o tom, že vystoupí k Otci, ať rychle jdu a povím to učedníkům. Rozloučili jsme se a já se rozběhla zpátky do města. Musím jim vše říct – náš Pán – Ježíš, který byl ukřižovaný – žije! Všechny ty dny s Ježíšem změnily můj život, změnila mi život i ta chvíle beznaděje pod křížem – ale běžím a cítím, že právě tato chvíle u prázdného hrobu změnila můj život navěky.

 

Marie Magdalská