Časté je našich slov znění,
že všechno se mění.
A to, co dřív bylo,
dávno už není...
Časem rozpaky sílí...
Tolikrát jsme prosili,
že chceme zpátky!
Nedá se použít zkratky...
Pouze jít k vrchu,
neotálet na povrchu.
I když vše víme, jen tak asi,
kéž znějí světem naděje hlasy...
Kéž znějí hlasy o kráse přírody,
jež prožívá jarní čas obrody.
Kéž znějí hlasy o lásce lidí,
nejsou lhostejní, ty druhé vidí.
Kéž znějí hlasy o lidské odvaze,
jež překonává životní nesnáze.
Kéž znějí hlasy těch, kteří bojují,
přesto však tiše říkají: Děkuji!
Kéž znějí hlasy věrně pracujících,
i ač unavených, pilně studujících.
A všech, kteří hledají novou cestu,
jak blízkým být v malém gestu.
Kéž znějí hlasy her a smíchu dětí,
mladých, o nichž napíšou paměti.
Rodin, kde smířením dosahují míru,
staroušků, jenž neztrácejí víru.
Třebaže je to teď jiné,
ta lidskost v nás nezahyne.
Stále zůstaneme stejní,
křehcí, stěží životu věrní.
Avšak plní naděje a síly,
odvahy, píle, lásky i víry.
Po pádu a v těžkém čase,
druzí pozvednou nás zase.
Třebaže co bylo nyní není,
úsvitem končí každé setmění.
Když tma naděje maří,
jasněji vždy světlo září.
Kéž znějí hlasy naděje...
Krásné!
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.