Časté je našich slov znění,

že všechno se mění.

A to, co dřív bylo,

dávno už není... 

 

Časem rozpaky sílí...

Tolikrát jsme prosili,

že chceme zpátky!

Nedá se použít zkratky...

Pouze jít k vrchu,

neotálet na povrchu.

 

I když vše víme, jen tak asi,

kéž znějí světem naděje hlasy...

 

Kéž znějí hlasy o kráse přírody,

jež prožívá jarní čas obrody.

Kéž znějí hlasy o lásce lidí,

nejsou lhostejní, ty druhé vidí.

 

Kéž znějí hlasy o lidské odvaze,

jež překonává životní nesnáze. 

Kéž znějí hlasy těch, kteří bojují,

přesto však tiše říkají: Děkuji!

 

Kéž znějí hlasy věrně pracujících,

i ač unavených, pilně studujících.

A všech, kteří hledají novou cestu,

jak blízkým být v malém gestu. 

 

Kéž znějí hlasy her a smíchu dětí,

mladých, o nichž napíšou paměti.

Rodin, kde smířením dosahují míru,

staroušků, jenž neztrácejí víru.

 

Třebaže je to teď jiné,

ta lidskost v nás nezahyne.

Stále zůstaneme stejní,

křehcí, stěží životu věrní.

 

Avšak plní naděje a síly,

odvahy, píle, lásky i víry.

Po pádu a v těžkém čase,

druzí pozvednou nás zase.

 

Třebaže co bylo nyní není,

úsvitem končí každé setmění.

Když tma naděje maří,

jasněji vždy světlo září.

 

Kéž znějí hlasy naděje...