V poslední měsících mě neustále oslovuje jedna velká Boží vlastnost - nebo to spíš nazvat Boží aktivitou? A to to, jak Bůh každého z nás neustále hledá

 

Život je pořádné dobrodružství - někdy s mnoha překvapeními, někdy zase začíná mít stereotypnější ráz. Každý den jsme stavěni před mnoha menší či větší rozhodnutí. Toužíme žít naplno, ale padáme, někdy pochybujeme pomalu o všem, jindy jsme pozváni vykročit do neznáma a nejistot blízkých dní. Býváme zranění a snadno jsme zranitelní, přesto stále šlapeme svou cestou života, každý, jak zrovna nejlépe umíme. 

 

Žasnu a děkuji Bohu za to, že nejen jsou lidé, kteří jsou neoddělitelnou součástí mého životního příběhu, mé cesty, ale také, že i já mohu být součástí mnohých příběhů a cest. Mohu naslouchat, vnímat těžkosti a trápení, radovat se z nových rozhodnutí, prožívat pády a nová povstání, být součástí proměny lidského srdce a lidského hledání pravdy, prostě a jednoduše opětovně zažívat ten boj života plný zvratů a překvapení z mnoha úhlů pohledu.

 

 

A tam na nejrůznějších cestách života, uprostřed všech okolností, v hlubině nitra každého člověka, také zaslechnout nebo zahlédnout onu touhu - touhu po Bohu, touhu po smyslu, po lásce, po naději, po štěstí. Touhu, která není výplodem lidského snažení či míry poznání, ale pramení z Boží iniciativy, z Božího hledání každého člověka. 

 

Sama na sobě neustále zakouším, kolikrát se člověk v životě ztratí, bloudí, odejde vlastní cestou či snadno zapomene na to všechno dobré, co už prožil. Kolikrát večer rekapituluji den a říkám si: Tak moc jsem chtěla a zase jsem v tom samém padla! Kolikrát mě napadne myšlenka, že když... budou lepší podmínky, bude více času, budou kolem mě jiní lidé, bude venku lepší počasí, tak potom... Potom bude všechno jinak. Člověk se tak během života mnohokrát vlivem nejrůznějších okolností, pádů, situací či zranění, stává člověkem na útěku

 

A Bůh? Neustále, trpělivě, do posledního našeho pozemského dechu - nás hledá a doprovází. Už od počátku vztahu člověka a Boha, nepřestává hledat. Když Adam s Evou zhřešili a skryli se, Bůh přichází, a už tehdy s plným respektem k naší svobodné vůli, přes veškerou svou vševědoucnost, hledá člověka se slovy: Kde jsi? Neleze do keře a nevytahuje Adama naštvaně za límec, ale zahradou zaznívá onen hlas laskavého hledání ztraceného syna. 

 

Žasnu a děkuji Bohu při vzpomínce na životní situace, kdy jsem byla ztracena nebo zapadla až po krk v nějaké své slabosti. Na zkušenosti, které byly složité, zamotané a bolestivé. Na ty chvíle, kdy jsem byla na útěku nebo jsem se skryla ve svém keři. Právě skrze tyto chvíle, jsem mohla zakusit, jak mě Bůh neustále hledá. Neodradila Ho moje neopětovaná láska, neodradila Jej zrada, mé pochybnosti ani nezájem či lhostejnost. Neodradil Ho ani útěk. Ale dále hledal způsoby, jak ke mně promluvit, jak dát mému životu opět smysl, jak zahřát moje srdce svou láskou. Neustále mě hledal. 

 

Pro mě osobně je vždy silným obrazem Božího hledání, obraz Dobrého pastýře nesoucí ztracenou ovečku. Podobenství O ztracené ovci či Dobrém pastýři nádherně vykresluje tuto Boží vlastnost. Nestačí Mu, že zachrání a nalezne hodně lidí, touží opravdu po každém člověku. Uprostřed celého lidstva mám také já, svou nekonečnou hodnotu v Božích očích. A když se ztratím či utíkám, hledá, dokud mě nenalezne. Někdy bývá tento pastýř zobrazován na hlavě s trnovou korunu, jenž ve mně budí asociaci, že ovečku hledal právě v trnovém keři, do kterého zapadla a koruna je pozůstatek vysvobozováni ovečky z keře. 

 

V sobotu 1. srpna jsme si připomínali sv. Alfonse z Liguori - zakladatele redemptoristů, biskupa a učitele církve, vůbec velkého světce 18. stol. V podstatě jeho svátek ve mně posunul myšlenku na podobný článek k činu. Myslím, že právě Alfons byl člověkem, který moc dobře znal a pochopil onen rozměr věčně hledajícího Boha a nemohl si to nechat pro sebe. Jeho srdce vzplálo touhou, aby skutečně každý člověk měl tu možnost potkat se s Bohem, který jej miluje a neustále hledá. A ochotně tomu věnoval veškeré své nadání, energii, dílo i celý svůj život. 

 

Myslím, že je to velká výzva v této době pro církev i pro každého věřícího křesťana. Na jedné straně, abychom vždy znova osobně zakoušeli Boží hledající lásku a nechávali se neustále Bohem nacházet, o příležitosti ztracení či útěku není a asi nikdy nebude nouze, na straně druhé, aby se tato naše zkušenost stávala něčím živým, co dokážeme srozumitelně předávat dál. Aby se tak opravdu každý člověk mohl setkat nebo i zakusit, že je a bude neustále hledán Bohem, právě takový jaký je a právě ve všech těch situacích, které prožívá. Kéž nám k tomu pomáhá i přímluva a příklad sv. Alfonse.